|
ACHALTEKINSKÝ KŮŇ
článek pro
časopis Jezdectví
Kůň slunce, kůň
zlatý, nebeský, okřídlený, tak bývají nazýváni
achaltekinští koně.
Tento kůň byl
v dávných dobách zasvěcen bohu slunce.
Patří do skupiny
orientálních koní, podskupiny koní íránských. Je
považován za přímého potomka starověkých koní perských-nisejských.
Typově se blíží více anglickému než arabskému
plnokrevníku. Literatura tyto koně popisuje jako souhrn
konvenčních exteriérových vad. Achal Teke
jsou opravdu pro oko zvyklé na „běžné“ koně poněkud
neobvyklí. Jsou v koňském světě něco podobného, jako ve
světě psů chrti, nebo ve světě koček orientálky. Jsou
výrazně štíhlí s dlouhými liniemi, s vysoko nasazeným
dlouhým krkem a výrazným kohoutkem. Většina lidí
považuje za největší ozdobu koně dlouhou, hustou vlající
hřívu. Pro achaltekince je záplava bujné hřívy
vzácností. Jejich znakem je přesný opak, mnohdy chybí
kštice a hříva téměř zcela. Na výstavách se většinou
hříva oholí úplně a nechá se vyniknout jejich
dlouhému štíhlému krku. Zvýrazní se tím celková
majestátní krása, štíhlost a elegance těchto koní.
Nemohou se sice chlubit záplavou husté hřívy, ale
o to více upoutá jejich výrazný lesk a nádherný
plavný pohyb. Naprostým unikátem mezi koňskými plemeny
jsou oči achaltekinců. Oko bývá opatřeno tzv. kapucí a
vytváří zvláštní „orlí pohled“. Všichni Achal-Teke
sice nemají tento typ oka, ale je velmi žádané a ceněné.
Pokud se setkáme s jedincem, který byl tímto okem
obdařen, tak nám jeho pohled z paměti dlouho nevymizí.
HISTORIE
Domovinou Achal
Teke je oblast jižního Turkmenistánu. Nehostinné
podmínky pouště Karakum umožnily přežít jen
nejtvrdším a nejodolnějším. Kůň putoval se
svým pánem v úmorném vedru za nedostatku vody, snášel
mrazivé noci v poušti a to vše při minimálních nárocích
na krmení. Tvrdé podmínky formovaly achaltekince a
takový tento kůň je. Dobrý kůň byl vždy osobní pýchou
majitele a byl velmi ceněn. Bývali zdobeni krčními
a hrudními ozdobami tepanými ve stříbře a
posázenými drahými kameny. Jejich množství demonstrovalo
bohatství a postavení majitele ve společnosti. Do
bojů bývali vybaveni ochrannými štíty. Zdobené
„obojky“ zvané aladža, tkané stejným způsobem jako
tradiční turkmenské koberce, ochraňovaly koně proti
démonům. Tato tradice se zachovala až do dnešních dnů,
na výstavách vídáme ozdobené koně /dnes už jen
symbolicky/, a neodmyslitelně to k nim patří.
Nezbývalo mnoho a
zlatí koně zmizeli navždy. Nikita Chruščev označil tyto
koně za buržoazní přežitek a jako takový měli být
zlikvidováni. Jejich stavy rychle klesaly, zbytky těchto
koní čítaly zhruba 300 kusů. Dnes se jejich počet přece
jen zvyšuje, stavy čistokrevných koní čítají celosvětově
zhruba 6 000 kusů. Vezmeme li v úvahu, že jen v České
republice je např. českých teplokrevníků asi 5000
vidíme, jak je celosvětový stav achaltekinců nízký. To
samozřejmě s sebou nese i vysokou hodnotu těchto koní.
Často bývají dáváni jako dary státníkům. Vlastnictvím se
může pochlubit např. britská královna Alžběta II.,
americký expresident Bil Clinton, britský expremier John
Major a samozřejmě ruští státníci.
VYUŽITÍ
Dostane li se nám
do rukou kniha o koních, ve které je alespoň krátce
popsán, dočteme se většinou o jejich tvrdohlavosti,
paličatosti a špatné ovladatelnosti. Jediným kladem,
který jim v žádné literatuře není upírán je jejich
jedinečný pohyb a vytrvalost. Tento kůň je skutečně
obdařen velice lehkým a prostorným chodem. Často mu ale
bývá přisuzován pouze ve cvalu a klus se naopak popisuje
jako tvrdý a nepříjemný. Ráda bych toto mínění
poopravila, nejen cval, ale i klus je velice pohodlný a
pro jezdce příjemný. Pochopitelně jsou mezi těmito
koňmi rozdíly, některý je v pohybu lepší, jiný
horší stejně jako u jakéhokoliv jiného koně. Ne každý
anglický plnokrevník je rychlý a každý teplokrevník
nemusí být dobrý skokan či vynikat v drezůře. U každého
koně je třeba zvolit cestu, která mu „sedí“ a vyhovuje.
Tito koně jsou úžasně odolní a tvrdí, jsou jako stvoření
pro dlouhé trasy a to je přímo předurčuje
k vytrvalostním jízdám. Výkonnostní zkouška na trase
Ašchabád – Moskva v roce 1935, ve které tito koně
urazili vzdálenost 4 300 km za 84 dní nebyla dosud
překonána. Koně Achal Teke jsou ale rovněž dobří
skokani, jako příklad za všechny použiji hřebce Araba
/m.j. účastník jízdy Ašchabád-Moskva/, který soutěžil
v různých jezdeckých disciplínách. Tento hřebec byl
rekordmanem ve skoku mohutnosti překonanou výškou 219
cm. Vezmeme li v úvahu poměrně malou výšku těchto koní,
která činí zhruba 155 – 158 cm je tento výkon
obdivuhodný. Pokud se podíváme na parkurové koně, kteří
jsou vidět na kolbištích a porovnáme je s výškou Achal
Teke, neměli by mít tito poměrně malí koně téměř žádnou
šanci.
Drezurní
předpoklady Achal Teke potvrzuje hřebec Absent,
který je shodou okolností synem již zmíněného Araba.
Tento hřebec vyhrál v roce 1960 Olympijské hry v Římě se
Sergejem Filatovem v sedle. Na OH v Tokiu v roce
1964 se tento kůň, tentokrát s jezdcem Ivanem Kalitou
umístil třetí a o 4 roky později na OH v Meksiku
jako čtvrtí. Z dalších sportovních úspěchů můžeme zmínit
hřebce Sengara, člena amerického olympijského týmu ve
všestrannosti. Dále hřebce Sotschiho, který se v loňském
roce ve švýcarském Mistrovství juniorů umístil na druhém
místě.
Krev Achal Teke
koluje v žilách mnoha jiných plemen koní např.
trakénských přes hřebce
Turkmen Atty, a díky např. hřebcům Darcy White Turk
a Darcy Yelow Turk i v krvi anglického plnokrevníka.
Plavý hřebec Garut, jenž byl prvním achaltekincem
v České republice působil jako plemeník v teplokrevném
chovu. Z jeho potomků zmiňme Granda Kinského,
který v sedle s L. Půlpánovou exceloval ve westernových
soutěžích, nebo plemeníka ERC Mnětice jménem Alois (po
Ascot z Novela, po Garut). Většímu rozšíření těchto koní
ve sportu zřejmě brání jejich nízký počet, vysoká
pořizovací cena a v neposlední řadě nedůvěra v jeho
poměrně malý vzrůst. Tady je třeba říci, že je snaha o
zvýšení jeho kohoutkové výšky, aby byl lépe využitelný
ve sportu. Nesmí však být výška na úkor typičnosti
plemene a celkové souměrnosti koně.
CHARAKTEROVÉ
VLASTNOSTI
Velkou překážkou
pro širší využití achaltekinských koní ve sportu je
kromě zmíněné výšky
i nedůvěra v jejich
charakter. Mají mezi lidmi poměrně špatnou pověst, jak a
čím si ji získali je otázkou. Možná, že se traduje od
dob, kdy byli tito koně vychováváni způsobem, o kterém
jistě mnozí slyšeli nebo četli. Články o tom, že hříbata
byla odstavována již ve věku tří měsíců a vychovávána
v jamách, kde na ně cizí lidé křičeli a házeli kamení a
vlídně s ním zacházel pouze jeho majitel, který ho
chodil sám krmit, se do paměti čtenářů vryjí velice
dobře. Věřím, že si mnozí tyto úryvky vybaví, málo kdo
však má potřebu se zamyslet nad tím, že taková výchova
by vykonala své s jakýmkoliv jiným hříbětem. Dnešní
výchova je však něco naprosto vzdáleného dřívějším
praktikám. Na každém koni se projeví, jak byl vychováván
a jak s ním bylo zacházeno. Každý jedinec je
individualita, která nese povahové rysy po svých
předcích a proto hřebci se špatným charakterem nebývají
zařazováni do chovu.
Nutno však přiznat,
že jsou tito koně přece jen povahově poněkud složitější.
V žádném případě tím nechci říci, že horší, ale prostě
jiní. Někomu jejich „zvláštní“ povaha bude vyhovovat a
pro jiného bude jen těžko přijatelná. Možná je to tím,
že jsou velice inteligentní, a tím citliví na
hrubé zacházení. Tito koně jsou osobnosti a jako s
takovými je třeba s nimi jednat. Nejsou tedy vhodní pro
jezdecké oddíly a stáje, kde se u koní střídá mnoho
různých lidí. Na takových místech není čas se intenzivně
věnovat jednomu koni. Každý člověk má jiný přístup, jiný
způsob jízdy a achaltekinec je kůň velice vnímavý a
citlivý. Špatné zacházení se na jeho charakteru odrazí
mnohem rychleji než na jiných, trpělivějších koních a
náprava je velkou zkouškou jeho majitele. Je
možné, že jejich špatná pověst pramení právě
z nevhodného přístupu lidí, kteří s nimi zacházeli
způsobem, na jaký byli zvyklí u jiných koní.
Odezva na hrubost však byla nečekaná a tak se postupně
šířila pověst o jejich nezvladatelnosti. Mnozí z nás
prošli různými jezdeckými oddíly a zažili, jakým
způsobem se někde s koňmi zachází. Bohužel nebývá vztah
člověk – kůň vždy idylický. Je přece mnohem snazší
nazvat koně nervově labilními a nezvladatelnými, než se
zabývat vlastní chybou v přístupu ke koni. Dle vlastních
poznatků mohu říci, že není důležité mít mnohaleté
zkušenosti, důležitější je klidný, nenásilný přístup.
Pro přirozenou komunikaci, o kterou se v posledních
letech zajímá stále větší počet milovníků koní,
je jako stvořený. Je to tzv. kůň pro jednoho pána.
Nepatří sice do rukou naprostého začátečníka, ale
zkušenosti typu „neustoupíš na první podnět, tak
dostaneš lopatou“ rychle zapomeňte. S takovým
přístupem si vyčarujete pouze újmu na vlastním zdraví.
Nabízí se otázka,
pro koho je tedy tento kůň vhodný? Pro člověka, který
přesně ví, co od svého koně očekává. Pro toho, kdo je
ochoten věnovat svému „achalovi“ lásku, trpělivost a
čas. Nebude na něj spěchat, bude k němu přistupovat
s citem a nebude potlačovat jeho osobnost. Takovému
člověku bude oplácet důvěrou, bude ochoten ho následovat
a bude li potřeba i ochraňovat. Zkrátka, stane se
mu dobrým přítelem.
Říká se, že když si
pořídíte achaltekince, zpočátku jste majitelem vy, ale
netrvá to dlouho a vlastní on vás
ACHAL TEKE - NEBESKÝ ARGAMAK
Článek pro Dream
Horses
Domovinou
achaltekinských koní je území jižního
Turkmenistánu. V oáze Achal, což je oblast mezi pouští
Karakum a pohořím Kopet Dag, žil kočovný, turkmenský
kmen Teke. Tekinci byli bojovným kmenem a rychlí
koně pro ně byli nepostradatelní. Složením názvů oázy
Achal a kmenu Teke vznikl zvláštně a tajemně znějící
název tohoto koňského plemene.
Původní domovina
poskytovala svým obyvatelům velice tvrdé podmínky. Tráva
na turkmenských stepích roste pouze tři měsíce v roce,
z toho je jen jeden měsíc opravdu intenzivní. Z toho
důvodu nemá v Turkmenistánu pastva pro chov koní
téměř žádný význam. Koně byli krmeni z ruky málo
objemovou stravou, zato však s vysokým obsahem bílkovin.
Držení koní v takto nehostinných podmínkách
přinášelo komplikace, ale zároveň se podílelo na
utváření specifického exteriéru a charakteru
achaltekinských koní. Kůň žil od nejútlejšího věku těsně
spjat se svým majitelem a jeho rodinou. Žil s nimi
v jejich příbytcích a vytvářela se silná vazba koně na
člověka.
Složité podmínky
tak daly vzniknout jedinečnému plemeni, kterým
achaltekinec bezesporu je.
Achaltekinské
plemeno je velice tvrdé a odolné. Jsou to koně
dlouhověcí a bývají sportovně využívaní do vysokého
věku. Např. hřebec Arab překonal ve skoku mohutnosti
výšku 2,19 m ve věku 16 let a teprve
v 19 letech začal působit jako plemeník.
Stejně tak jeho syn Absent (vítěz OH v drezůře) byl
zařazen do chovu až ve věku 18 let. Plodnost hřebců do
vysokého věku není výjimečná, hřebec Dor Bairam ukončil
svou dráhu plemeníka až ve svých 26 letech.
Hřebec 885 Kambar,
zlatý izabel s výrazným kovovým leskem, jehož fotografie
je veřejnosti dobře známa z knih se stal rekordmanem
v počtu potomků, zanechal jich 157! Narodil se
roku 1961 a byl hřebcem s jasně vyjádřeným typem
plemene.
Byl vynikajícím
dostihovým koněm, z 59 startů dokázal 32 vyhrát.
Ze zmíněných 157 potomků bylo 79 hřebců a z tohoto
počtu jich bylo 48 ohodnoceno třídou elita. Z počtu 78
klisen (dcer) jich známkou elita bylo hodnoceno 59.
Výčet tedy vskutku excelentní.
Turkmeni si své
koně velice cenili a zdobili je stříbrnými tepanými
postroji. Počet a zdobnost těchto „obojků“ značila
bohatství majitele. Dále se vázaly na krk koní tzv.
„aladji“, které byly budˇ pletené z velbloudí srsti,
nebo tkané po způsobu turkmenských koberců a měly koně
chránit před zlými silami. Tato tradice je
s achaltekinci spjata dodnes.
To, nakolik si
Turkmeni své koně cení značí i fakt, že koně
umístili do středu svého státního znaku. Dříve jím býval
vraný hřebec Karader, který byl legendárním dostihovým
koněm. V roce 2000 jej nahradil zlatě plavý hřebec
Janardag.
Často bývají vedeny
pře o vzájemném vlivu koní achaltekinských a arabských.
To, že achaltekinec vzešel z krve arabské je však
tvrzení nesprávné. Je doloženo, že se koně
achaltekinského typu vyskytovali dávno před vznikem koně
arabského.
Vykopávky z jižního
Turkmenistánu odhalily kostru koně svými znaky
odpovídající koním Achal Teke, jejíž stáří se odhaduje
na 2400 let př. K.
Samostatnost těchto
dvou východních plemen je zcela patrná i z jejich
naprosto odlišného exteriéru. Neliší se jen exteriérem,
ale i způsob pohybu obou plemen je odlišný.
Hlava achaltekince
je suchá, mívá rovný, nebo v čele vypouklý profil.
Poměrně často se vyskytuje i hlava klabonosá. Zátylek je
dlouhý a plochý. Oči mají mandlový tvar a mívají
výraz dravého ptáka. Hříva je řídká a jemná. kštice
mnohdy zcela chybí. Krk je štíhlý, dlouhý a vysoko
nasazený. Kohoutek je výrazný, lopatka dlouhá a šikmá.
Tělo je válcovité a úzké, hřbet bývá delší a mívá
sklon ke slabším bedrům. Ocas je nízko nasazený a u
kořene bývá méně obrostlý. Končetiny jsou dlouhé, suché
s malými kopyty. Kopyta jsou pevná, ale bývají plochá
s nízkými patkami. Zadní nohy mívají občas šavlovitý
postoj. Pohyb je energický, klouzavý, lehký a
prostorný, pro jezdce velice příjemný.
Je to kůň s živým
temperamentem, avšak (při dobrých základech) dobře
ovladatelný.
Vzrůstem nepatří
mezi velká plemena, jejich průměrná výška je 158 cm
(KVH) , výjimkou však nejsou ani koně s KVH nad 160 cm.
Achaltekinští koně
se podíleli na formování mnoha dalších plemen koní a
stále jsou využíváni jako zlepšovatelé.
Charakteristický je
pro tyto koně zlatě nebo stříbřitě kovový lesk srsti.
Vyskytují se všechny barvy krom strakáčů. Občas se však
vyskytují jednotlivé bílé skvrny, např. na břiše či ve
slabinách. Zbarvení bývá velice zajímavé, světlé
zbarvení jako např. izabel či plavák, může být od
smetanového cremella či perlina až po téměř černou.
Mnohdy se vyskytují zajímavé přechody mezi jednotlivými
barvami a bývá problematické barevné zařazení koně.
Takové rarity se vyskytují i u jiných plemen, ale u
těchto koní to bývá mnohem častější.
Zbarvení
achaltekinských koní, zvláště pokud je barva
spojena s výrazným grošováním, bývá velice efektní.
Charakterově je to
kůň velice inteligentní a hrdý a proto poněkud
složitější. Mnohonásobně u něj platí, pracovat s ním po
dobrém a v klidu. Je velice citlivý, pokud si však
k němu najdeme cestu, dáme mu čas a pracujeme s ním
důsledně, ale nenásilně, učí se velice rychle.
Traduje se mnoho
historek o tom, jak achaltekinský hřebec položil život
za svého pána.
Osobně mám zážitek,
který se mi stal s mojí první klisnou tohoto plemene.
Byla jsem ve výběhu se svými dvěma koňmi, klisnou ČT a
klisnou AT. V křoví, které rámuje výběh něco zašustilo.
Obě klisny odskočily a odběhly, udělala jsem pár kroků
směrem k místu kterého se lekly a achaltekinská
klisna mne předběhla a postavila se přímo přede mne.
Šla přede mnou až ke křoví, ze kterého měla viditelně
strach. Přesto mne chránila vlastním tělem. Malá
historka, která mne tenkrát velice příjemně překvapila a
zároveň i utvrdila v tom, že historky o věrnosti těchto
koní nebudou jen výmysly.
Pokud se se
svým achalem dobře naladíte, najdete v něm přítele.
Všeobecně se o
achaltekinských koních soudí, že jejich tělesná stavba
je pro jezdeckého koně naprosto nevyhovující. Vysoko
nasazený tenký krk a dlouhý hřbet jsou považovány za
nevhodné. Přes tyto údajné „tělesné nedostatky“ je
jejich sportovní využitelnost velice všestranná.
V rychlosti se řadí na druhé místo, hned za anglického
plnokrevníka. Již staří Turkmeni své koně
testovali ve srovnávacích dostizích. Tato tradice je zde
velká a dostihy jsou velice oblíbené. Původně se běhaly
krátké rozběhy v délce 500 – 800 m vždy o dvou koních.
Dnes jsou pořádány dostihy tak jak je známe u angl.
plnokrevníků nejen v Turkmenistánu, ale i v Rusku.
Dostihy jsou dodnes pro achaltekinské koně jedinou
oficiální výkonnostní zkouškou. Pochopitelně je zde i
největší počet těchto koní sportovně využíván. Informace
o úspěších z těchto soutěží však nejsou naší
jezdecké veřejnosti příliš známy. Úspěch těchto
koní je pro nás zaznamenán pouze tehdy, dostane li se
achaltekinec na příčky nejvyšší.
Všestranné využití
těchto koní si přiblížíme těmi nejlepšími.
Drezura
Absent - olympijské hry
v Římě r. 1960 – 1 místo, OH v Římě
r. 1964 - 3
místo, OH v Tokiu
r. 1968 – 4 místo, OH v
Meksiku
Absent byl vyhlášen
nejlepším sportovním koněm světa.
Abakan – r. 1979
vítěz národního mistrovství a zimního mistrovství SSSR
Dostihy
Rychlostní rekordy
1.000m – 1:03,9
min. – kl. Gumi
1.200 m – 1:16,7
min – hř. Gran
1.400m – 1:28,5 min
– kl. Jazgul
1.500m – 1:40,2min
– hř. Arkadag
1.600m – 1:43,6min
– hř. Kaltaman
1.800 m – 1:57,0
min – hř. Opal
2.000m – 2:11,5min
- hř. Ametist
2,400m – 2:41,6min
– hř. Kroket (Fakel)
2.800m – 3:09,6min
– hř. Gindukuš
3.200m – 3:40,9min
– hř.Achal
4.000m – 4:39,2 min
– hř. Elchan
Parkur
Arab -
překonaná výška 2,19 m, tento hřebec vítězil v mnoha
disciplínách jezdeckého sportu
Arslan - vyhlášen
nejlepším parkurovým koněm středoasijských republik
Penteli – účastník
OH v Mnichově
Poligon -
překonaná výška 2,25 m
Jako zajímavost zde
můžeme uvést skok do dálky - hřebec Perepel v roce 1950
skočil 8,78 m. Oficiální rekord FEI je 8,26 m
Všestrannost (Military)
Sengar –
kvalifikovaný jako člen olympijského týmu USA pro OH v
Atlantě
Sotschi – 2. místo
na mistrovství juniorů Švýcarska v r. 2003
Vytrvalost
(Endurance)
Sem bychom mohli
zařadit pochod Ašchabad-Moskva z r. 1935 v délce 4.300
km. Koně jej ušli za 84 dní.
Jako další příklad
uvedu meziplemenný srovnávací závod v roce 1945 na
500 km – zvítězil achaltekinský hřebec Tarlan.
Závodu se zúčastnilo 8 plemen, byl mezi nimi i anglický
plnokrevník.
Vrátíme li se
k endurance jak ji známe nyní, můžeme zmínit
např. úspěšné hřebce Sugun (Francie), Zabeg a Pejkam
(Rusko).
|
